Roadtrip: co jsme navštívili

Takže, na blogu před (doufám) nedávnem přistál ten praktičtější článek o roadtripu a na řadu přichází ten s větším množstvím fotek a zajímavostí. Nicméně doufám, že jsem si dělala během roadtripu pečlivé poznámky, protože už je to přeci jen nějaký ten pátek, co jsme výletovali. Pak přišlo již zmíněné zkouškové, takže jsem do hlavy musela narvat trochu jiné věci, a pak stěhování a všechno ostatní, tak snad si budu ještě něco pamatovat. Jen se naladit na tu správnou notu. 🎵

Náš výlet jsme podnikli především proto, že už nám oběma hrabalo z toho, jak jsme během karantény pořád zavření mezi čtyřmi stěnami na těch třiceti metrech čtverečních a potřebovali jsme prostě někam ven. Mně osobně už posledních pár týdnů před tripem pobolívala hlava a oči z neustálého koukání do notebooku nebo nějakých jiných studijních materiálů, takže tohle pro mě bylo naprosté vysvobození a detox. Navíc jsme měli od našich půjčené auto na doježdění, jak jsem už zmiňovala v předchozím článku, takže se naskytla příležitost. Dan si mezi těmi květnovými svátky vzal dovolenou, já zameškala pár online hodin a vyrazili jsme. 💪🏻

Shodli jsme se na tom, že jsme toho v naší vlastní zemi vlastně ještě tolik neviděli a že je možná ten správný čas to napravit. Resp. já mám Čechy docela proježděné, ale Moravu a Slezsko až tolik ne, takže jsme zvolili takovou okružní jízdu podél hranic. Začali jsme na Pálavě a přes Valašsko, Beskydy a Jeseníky jsme to zakončili až v Litomyšli. Viděli jsme něco ke třiceti místům, většinou šlo o nějaké přírodní památky, pěkná města, zříceniny apod. Jak jsem již zmiňovala, většina památek byla po dobu korony zavřených, což nám vlastně ani moc nevadilo, nejsme vyloženě ten typ lidí, co si užívá hodinovou prohlídku zámku, že nalevo je tenhle strejda, napravo jinej, tenhle džbán je z X. století a tenhle záchod používal sám Napoleon. Spíš nás baví si tyhle hrady a zámky prohlédnout zvenku. Co nás ale mrzelo byla rekontrukce hradu Helfštýn a Sovinec, tam nás totiž nepustili ani za hlavní bránu, takže jsme si nemohli prohlédnout ani nádvoří a opravdu jsme si to byli nuceni prohlédnout jen zvenku. 😔

Takže, náš roadtrip začal samozřejmě v Brně, kde jsme všechno pobalili a vyrazili. Přespali jsme v Hodoníně, odkud jsme si půjčovali ještě nějaké věci (kanystry, vařič, matračku, bedýnky na potraviny apod.). Druhý den po obědě jsme vyrazili směr Pálava, kde jsme navštívili nejprve Mikulov tzn. zámek, náměstí a přilehlý svatý kopeček. Celý roadtrip jsme (čti Dan) pečlivě natáčeli, takže naše výlety zabraly trochu víc času, než by asi normálně zabraly. 🎥

Mikulov je fakt krásný město, nicméně ale asi není úplně praktické pro život. Je to holt turistická atrakce, takže všude samé restaurace, kavárny, vinárny apod. Posilnili jsme se tedy zmrzkou a kafem, jen záchody byly zavřené. Další nevýhoda korony. Odtud jsme pak vyrazili na Lom na Janičově vrchu, který byl ale bohužel zavřený po dobu nouzového stavu. Dokonce tam byla červenobílá policejní páska a varování, že vstup jen pod pokutou. Zdálky vypadal lom fakt pěkně, tak ho určitě musíme navštívit někdy jindy. Tudíž jsme vyrazili k našemu polednímu místu prvního dne a tím byl Dívčí hrad neboli Děvičky. Už jen cesta tam byla kouzelná, člověk jede mezi vinicemi, před ním se rozprostírá vodní nádrž Nové Mlýny, krása. Auto jsme nechali v Pavlově a opět jsme se škrábali nahoru. Tam jsme pořídili pár fotek, já se v lese někde za keříčkem vyčůrala (roadtrip za časů korony není žádný med, baby) a vyrazili jsme hledat místo na noc. 🌳

První večer byl docela jízda. Říkali jsme si, jak nám to hezky vychází. Aniž bychom vytáhli appku, našli jsme kousek za Pavlovem fajn plácek kousek od silnice na kraji pole. Začali jsme teda chystat věci na noc, já dala vařit večeři, paráda. Za chvíli ale došel pán a ptal se nás, jestli tam chceme zůstat na noc. Říkali jsme, že pokud by mu to nevadilo (bylo očividné, že mu to pole patří). On na to, že nevadilo, ale v noci tam vycházejí divoká prasata z lesa a chlapi je tam chodí z posedu střílet, tak prý abychom nepřišli k úrazu. V tu chvíli nám trochu zatrnulo a rozhodli jsme se, že tam tedy poveřečíme, ale spát budeme jinde. Ještě by nás někdo sejmul při nočním čůrání. 🐗

Po večeři jsme tedy zase pobalili věci a vyrazili jsme hledat nové místo. Tentokrát nám byla appka nápomocná, ale dobré místo jsme našli až asi 2 kilometry od Hodonína. Tak jsme z toho měli trochu srandu, že jsme takový kousek, takže můžeme spát doma, ale ne, my spíme v autě. Místo jsme našli vedle jedné vesnice u rybníka. Na fotkách byl celkem pěkný, v reálu byl ale vyschlý. Rychle jsme všechno připravili na spaní, protože bylo už moc hodin a rychle se stmívalo. Nicméně celou dobu, než jsme zalezli do auta, jsem se rozhlížela kolem sebe, jestli neuvidím nějaký posed nebo tak něco, měla jsem docela nahnáno. I pak uvnitř v autě jsem si myslela, že určitě slyším vábičku na jeleny. Ráno jsem zjistila, že to jenom nějaký pták hrozně divně zpívá. 🐦

Další ráno jsme vstali celkem pozdě. Řekla bych, že tohle byla jediná noc, kdy nám bylo vážně teplo. Pak se dost ochladilo a budili jsme se víceméně zimou. Poslední noci už jsem pak spala v několika vrstvách – nátělník, tričko s dlouhým rukávem, tričko s krátkým rukávem a svetr, někdy i bunda. Pak deka, peřina, a pak už jen zbývalo zadejchat vnitřek auta, abychom tam měli tepleji. Jsem ráda, že jsem to neodstonala, obvykle mě každá maličkost hned složí, jelikož mám oslabenou imunitu, ale kupodivu roadtrip jsem přežila, možná nějaká rýmička se o mě pak akorát snažila. 💪🏻

Takže tedy ráno jsme posnídali bábovku z domova, udělali si kafčo (měli jsme s sebou konvičku na french press a kafe z RebelBean ☕), pobalili věci a vyrazili směr větrný mlýn u Jalubí, který je volně přístupný. Byli jsme tam jediní návštěvníci, takže jsme si přečetli něco málo o jeho historii, samozřejmě něco vyfotili, natočili a pokračovali zase dál. Další zastávkou bylo lázeňské městečko Luhačovice, kde už určitě mnozí z vás byli, přece jen je to docela profláknuté místo. Už jsem tam byla pár let zpátky, ale tehdy jsme se prodírali davem turistů, všude fronty apod. Takže tentokrát jsme si to užili mnohem víc, všude klid, jen pár lidí kolem, koupili jsme si samozřejmě oplatky, ochutnali jsme prdlavku (tak té jejich vodě prostě říkáme u nás v rodině, mám to nějak zažité), opět jsme narazili na zavřené záchody, a dokonce jsme viděli inzerát, kde nabízeli ostrov ke koupi. Docela cool věc koupit si ostrov, nemyslíte? 🏝️

Cestou z kolonády nás zastihl celkem prudký liják, tak jsme se běželi schovat pod nejbližší stříšku. Když trochu přestalo, utíkali jsme směrem k autu, kde jsme otevřeli ty naše oplatky. Následovala cesta k zámku Nový Světlov a po cestě tam opět čůrání v lese (možná je zbytečný to tady zmiňovat, ale přijde mi, že to dodává na autenticitě, hm?). Bohužel, stejně jako lom předešlého dne, i zámek byl po dobu nouzového stavu zavřený. Jedná se o soukromné vlastnictví, není to státní zámek, takže tak nějak chápu jejich rozhodnutí. Tudíž jsme si zámek vyfotili jen od brány, nebylo možné se podívat ani do přilehlých zahrad. Zdálky vypadal fakt hezky, tak doufám, že ho ještě někdy budeme moct navšítvit. Smutně jsme mu zamávali a řešili co dál.

Napadlo nás, že bychom se podívali po nějakých sprchách. Dan našel, že prý na některých benzínkách jsou sprchy kvůli kamioňákům. Tak jsme jezdili kolem Zlína i v něm, ale nic se nám nepodařilo najít. Usoudili jsme, že sprchy jsou spíš na nějakých hlavních tazích – podle nějaké stránky hlavně směr Brno, Praha u dálnice. Krom toho by beztak ty sprchy byly kvůli koroně zavřené, takže jsme se rozhodli hledat místo na spaní a využít nadbytečný čas koupáním v lavoře. Našli jsme úplně snové místo u vesnice Provodov. Bylo to na kopci, takže to naše autíčko mělo co dělat, aby se tam vyškrábalo, ale stálo to za to. Byl tam úžasný výhled na další vesnice, louky, lesy a ten klid. Bylo tam dokonce erární ohniště se dřevem a na stožáru vlála česká vlajka. Začali jsme chystat špagety a napadlo nás, že bychom mohli využít ohniště a rozdělat si táborák, přestože jsme teda neměli žádné špekáčky. Alespoň tak pro atmošku a pro zahřátí. 🔥

Večeři jsme si snědli s tím skvělým výhledem, sluníčko začalo pomalu zapadat, prostě paráda. Jak jsem tam tak seděla, kapku foukalo, šuměly stromy (nebo spíš bory?), vlála tam ta česká vlajka, všude klid, cítila jsem najednou úplnou hrdost na svou vlastní zemi. Takový ten pocit vlastenectví se ve vás probudí a víte, že prostě jinde byste bydlet nechtěli, že tady máte svoje doma, sem patříte. Taky jsem si tam v tu chvíli uvědomila, že prostě člověk nebyl stvořen k tomu, aby bydlel ve městech. Myslím, že Bůh lidi na začátku postavil do ráje, kde byli obklopeni přírodou, záměrně. A tak nějak si všímám, že lidi v takových těch dírách světa, odkud je to vlastně všude daleko, jsou ve skutečnosti mnohem šťastnější než lidi, kteří žijí ve velkoměstech, kde sice mají všechno, ale jsou neustále ve stresu, někam pospíchají, nestíhají, jsou obklopeni betonem všude kolem atd. Možná je to jen můj pocit, moje životní filosofie, ale myslím, že na tom něco je. 🌼

Zpátky k ohni. Snažili jsme se rozdělat oheň, ale vzhledem k tomu, že předtím pršelo, tak dřevo bylo vlhké a nějak se nám to nedařilo. Během těchhle našich pokusů přijel na kopec pán na takové té terénní motorce. Vytáhl pivo a ptal se, jestli by nám nevadilo, kdyby si k nám přisednul a to pívo si vypil. My jsme samozřejmě nebyli proti, takže si pán přisedl, dal se s Danem do řeči, vyptával se, co my tady, tak jsme mu povídali o našem roadtripu a pán začal vzpomínat na svoje mládí v Americe, fakt hustý příběh. Pak jsme si nějak postěžovali, že nemůžeme rozdělat oheň a pán se nabídl, že nám s tím pomůže. Že ke správnému kempování patří přece oheň. A že když se nám to nepodaří s tím, co máme, tak nám odleje z té svojí motorky trochu benzínu nebo sjede dolů do vesnice a doveze nějaký podpalovač. Když se oheň konečně podařilo rozdělat, chvilku tam s námi ještě poseděl, pak se rozloučil a odfrčel. Moc mile mě překvapil ten jeho přístup, že chtěl prostě pomoct úplně cizím lidem, to by mělo být všude. Obecně tam byli moc milí lidé. Ještě za světla, když jsme nahoře zaparkovali, jela kolem paní na koni, tak jsme se s ní zdravili a ptali jsme se, jestli tam můžeme zůstat na noc, jestli to nevadí. Paní byla hrozně milá, říkala, že tam každou chvíli někdo nocuje a že ona se na tom kopci dokonce vdávala. Jak říkám, prostě moc milý kraj. 💑

Když se setmělo, přišlo na řadu koupání v lavoře. Uvařili jsme na sporáku vodu, naředili to studenou, vytáhli jsme takovou tu hadru na nádobí (čistou samozřejmě a nebojte, nádobí jsme s ní pak už nemyli) a postupně jsme se vystřídali v koupání nebo spíš “otírání mokrou hadrou”. Pak jsme hupsli pod peřinu a šli hned spát. 🌙

Ráno byla v autě pěkná zima a všude kolem spousta mlhy. Ani trochu se nám nechtělo vstávat. Jak jsme byli na tom kopci, tak tam navíc dost foukalo, prostě brrr. Rychle jsme všechno pobalili a rozhodli jsme se, že sjedeme někam níž, kde si uděláme snídani. Sjeli jsme tedy z kopce dolů a na jednom odpočívadle za vesnicí jsme vytáhli vařič a udělali si pořádné kafe a ovesnou kaši. To nás aspoň trochu zahřálo. Odtud jsme vyrazili směr zámek Vizovice, kde byly moc krásné zahrady (krom toho, dovnitř jsme stejně nemohli, žejo). Narkmila jsem tam teda kačenky v jezírku našima Bebe sušenkama, udělali jsme pár fotek a záběrů do našeho videa a vyrazili jsme směrem na Pulčinské skály. K Pulčínu jsme sice dojeli, ale jelikož začalo hrozně pršet, zůstali jsme v autě, vytáhli jsme oběd (chleba s vysočinou, eeej) a pustili si film. To byl prosím první a poslední film našeho roadtripu, víc toho baterka na notebooku nevydržela. Vtipné bylo, že jsme byli rozvalení vzadu v autě, v klídku jsme papkali a koukali na pohádku, zatímco kolem nás chodili turisté v pláštěnkách a pospíchali se schovat pod stříšku nejbližší autobusové zastávky. 🌧️

Během filmu přestalo venku pršet, tak jsme se odhodlali, že na ty skály teda vylezeme. Nečekali jsme teda, že to bude tak nebezpečné. Po tom dešti bylo všechno rozmáčené a kluzké, ale nějak jsme to zvládli. Za ten výhled to stálo. Nejkrásnější na tom bylo, že se po dešti zvedala pára z lesů, mezi mraky začalo vylézat sluníčko, úplně pohádkové to bylo. Nakonec jsem byla fakt ráda, že jsme i přes nepřízeň počasí na začátku vyrazili. Když jsme se vrátili k autu, rozhodli jsme se, že tam zůstaneme i na noc a žádné nové místo hledat nebudeme. Měli jsme totiž zaplacené parkovné na 24 hodin za nějakých 50,- Kč a parkoviště bylo fakt hodně přírodní v malé vesničce, takže ideál. Uvařili jsme si tedy rizoto na večeři, kochali jsme se výhledem na ty rozsáhlé lesy všude a postupně jsme začali opět chystat věci na spaní. Mohlo by se zdát, že člověk nedělá nic jiného, než že všechno vybaluje a zase balí. Holt pojízdný domov, no. 🐌

Ráno jsme opět začali kávou a tentokrát byla změna, místo ovesné kaše jsme si dali vánočku s nutelou. Když jsme zas všechno poskládali, vyrazili jsme do Velkých Karlovic. Pro mě osobně byl zážitek už jen ta cesta tam. Člověk projíždí takovými vesničkami na konci světa, kde čas plyne tak nějak pomaleji, pořádají se tam různé vesnické kulturní akce, žije si to tam prostě tak nějak svým životem. Velké Karlovice jsme si tak zběžně prošli, koupili jsme buřty na večer, Danovi ponožky (nějakým nedopatřením jich měl hrozně málo) a samozřejmě pořádný valašský frgál. Potřebovali jsme ochutnat všechno, a tak jsme si vzali hned čtyři příchutě – povidla, mák, tvaroh a ořechy. Posilnili jsme se tedy před další cestou, já jsem si upletla pampeliškový věneček a zamířili jsme k Pustevnám. 🌲

Naši mi po roadtripu vyprávěli, že už jsem na Pustevnách byla, tehdy mi byl prý asi tak jeden rok, takže si to určitě pamatuju, žejo. My jsme samozřejmě s Danem navštívili sochu Radegasta, udělali zase nějaké ty fotky, záběry do videa a vychutnali jsme si výhled do daleka, dokonce až na Lysou Horu. Jediné, co nás na Pustevnách potrápilo, byl parkovací automat, který nefungoval úplně, jak by měl. Měli jsme s sebou nejmenší bankovku 500,- Kč a platba kartou v tu chvíli prostě nefungovala. Ono by nám to až tolik nevadilo, žejo, nicméně bez lístečku z automatu nebylo možné vyjet z parkoviště. Volali jsme na různá telefonní čísla, která tam měli právě pro takové případy napsané, ale jedno myslím neexistovalo a ta další nikdo nezvedal. Nakonec jsme si museli nahoře v jednom stánku koupit párek v rohlíku, abychom rozměnili to naše pětikilo a mohli jsme zaplatit parkovné.  🚗

Měli jsme v plánu ještě vylézt na Smrk, ale všude jsme nacházeli jen samé zákazy spojené s chráněnou krajinnou oblastí. Když jsme zvolili namísto toho Lysou Horu, zjistili jsme, že už je moc hodin a nestihli bychom to vyjít tam, zpátky a ještě se pak zabydlet. Nechali jsme to tedy na další den s tím, že půjdeme brzy spát, vstávat budeme v šest a vyrazíme na tu Lysou Horu hned takhle zrána. Zakempili jsme někde mezi Pustevnama a Smrkem u řeky. Došli jsme nasbírat dříví na oheň, v plánu jsme měli špekáčky. Jelikož jsme místo na noc našli celkem brzy, zvládli jsme si i vyprat nějaké spodní prádlo a vykoupat se v té ledové vodě. Nebyl to žádný med, mé rychlé namočení se asi nedá nazvat koupáním, ale vždycky jsem si něco takového chtěla zkusit. A výhodou je, že když člověk z té ledové vody vyleze a oblékne se, je mu najednou fakt teplo. Po koupání jsme šli hnedka k ohni, takže jsme sice pak smrděli kouřem, ale ten svěží pocit z řeky nám zůstal. Opekli jsme buřta, vypili cider, uhasili jsme oheň a šli jsme spát, abychom měli dost sil na ranní výšlap.

Bohužel, ranní výšlap se nekonal, protože když jsme se před šestou probudili, tak nám o střechu auta bubnoval fakt silný déšť a všude kolem byla mlha. Zklamaní jsme se teda začali sbírat a přemýšlet, co uděláme s našimi plány. Chvíli jsme čekali, jestli to třeba nepřestane, ale byla to fakt jízda, takže jsme to nakonec vzdali. Místo na Lysou Horu jsme vyrazili směr Nový Jičín, kde jsme si v TESCU vyčistili zuby (na záchodky nás před desátou naštěstí pustili, do obchodu ne). Koupili jsme tam taky nový adaptér na nabíjení (v Pepcu totiž na dvě hodinky pro seniory nehráli), který už jsme vážně potřebovali, jelikož s tím jedním čínským, co jsme měli, jsme nestíhali dobíjet všechnu tu elektroniku, co jsme měli s sebou. Odtud jsme vyrazili směr zřícenina hradu Starý Jičín. Tam jsme se na parkovišti nasnídali (vánočka s nutelou) a vyrazili do kopce, odkud byl fakt krásný výhled všude dokola. 🖼️

Ze Starého Jičína jsme vyrazili do Lipníku nad Bečvou. Tam jsme si prošli historické centrum a zámeckou zahradu. Ta byla fakt moc pěkná, některé ty stromy byly hrozně obrovské, všude po parku lavičky a zašívací místečka. Zámek je ale zároveň i městský úřad, takže to trochu ztrácí svoje kouzlo, když tam pak v zámecké zahradě vidíte na kuřpauze nějaké sekretářky. Z Lipníku jsme zamířili na hrad Helfštýn, kde bohužel probíhaly rekonstrukce, takže hned u hlavní brány byla cedule se zákazem vstupu. To nás trochu zklamalo, ale naštěstí se dal hrad obejít alespoň kolem dokola. Musím uznat, že hrad to je vážně pěkný, musíme to někdy ještě zopakovat společně s tím vnitřkem.

Po návštěvě hradu jsme začali hledat na mapách nejbližší KFC. Dan si dal podmínku, že chce alespoň jednou během roadtripu zajet do DRIVE THRU a tenhle den se zrovna nabízel. Nejbližší KFC jsme našli v Přerově, nicméně to bylo uvnitř obchodního centra a všechna bistra byla během COVID éry zavřená.  Takže jsme vyrazili do Olmíku, kde jsme zajeli pro kyblík a asi ve tři odpoledne jsme se konečně naobědvali. Co si budem, dost to bodlo. 🍗

Napapali jsme se tedy, natankovali jsme a vyrazili na Hradec nad Moravicí. Tam jsme oba chtěli rozhodně zajet. I kdyby něco jiného neklaplo, tohle místo jsme prostě nemohli minout. Zaprvé jsem tenhle zámek viděla poprvé v té nové vánoční pohádce a hned jsem si začala zjišťovat, kde to je. Zadruhé nám o vánocích ukazovala Danova babička fotky, že tam zrovna v době, kdy se tam ta pohádka natáčela, byla. Zkrátka se mi to tak líbilo a přišlo mi až nereálný, že máme něco takového v ČR, že jsem věděla, že tam chci zajet. Zapíchli jsme to dole na parkovišti a vylezli jsme nahoru k zámku. Abych to uvedla na pravou míru, zámky jsou tam vlastně dva – červený a bílý. Červený je postavený z červených cihel a mně osobně asi učaroval mnohem víc než ten bílý. Krom toho červený se původně používal jen jako bydlení pro služebnictvo, byly tam stáje apod. Hosté a všechna vrchní třída bydleli v zámku bílém. Bílý zámek je taková obyčejná bílá kostka. Neříkám, že není hezký, ale takových zámků znám po republice spoustu, zatímco ten červený je u nás celkem rarita. 🏰

Trochu mě mrzelo, že hned před vchodem do zámku parkovalo celkem dost aut a kazilo to atmošku, člověk si to nemohl ani pořádně vyfotit. Samozřejmě jsem nečekala, že tam budou všude vlajky, hafo květin a že tam potkám Prachaře nebo Ebena, ale čekala bych trochu víc “úcty” k takové památce. Po cestě k autu jsme volali babičce, že jsme přesně tam, jak nám ukazovala na fotkách. Začali jsme vymýšlet, kde se usadíme na noc. Appka nám opět pomohla, a tak jsme našli úplně opuštěné místo u Slezské Harty. Kdysi jsem tam byla na táboře, ale to bylo pochopitelně z jiné strany přehrady. Na véču byly čínské polévky, co bys taky chtěl, je to roadtrip. Udělali jsme si na zahřátí čajík, sledovali západ slunce nad přehradou a šli jsme spát. 🍜

Šestý květen. Předposlední den naší výpravy. Před námi už jen jedno spaní a pak tradá, dát si sprchu a dát se dokupy. Ráno jsme si udělali snídani, opět jsme všechno pobalili a vyrazili jsme na hrad Sovinec, který byl bohužel kvůli rekonstrukcím zavřený a narozdíl od Helfštýna nešel ani obejít kolem dokola, takže jsme se tam víceméně jen otočili a vyrazili jsme dál. Další zastávkou byly Rešovské vodopády. To bylo fakt krásný místo, vážně doporučuju, akorát asi ne s malými dětmi, cesta byla poměrně nebezpečná. Místy tam cesta vlastně ani nebyla a člověk musel skákat po kamenech nebo po kládách, trochu mě zarazilo, že to tam nechávají takhle zpustošené. Když jsme tam ale došli, stálo to za to. Je tam sice hrozný hluk kvůli těm kvantům padající vody, ale má to svý kouzlo. ✨

Když jsme se opět vyškrábali nahoru k autu, vyrazili jsme do Lidlu něco málo nakoupit, především ale věci na grilování. Měli jsme s sebou totiž jednorázový gril a chystali jsme se ho použít. Cestou na Bílou Opavu jsme to zakotvili v 1000 m.n.m. u odpočívadla v lese. Všude kolem nás se válely zbytky sněhu, dost foukalo, kouřilo se nám od pusy, fakt zima. A my jsme si tam v přístřešku vytáhli ten náš grilík, klobásky a steaky, hořčici, kečup a další srandy, a začali jsme grilovat. Chvilku nám trvalo, než jsme zjistili, jak se s takovým grilem vůbec pracuje, ale jakmile se rozjel, už nám začalo být o něco tepleji a vidina oběda byla opět o něco blíž. Když jsme všechno pobalili a hlavně zahladili stopy (kousek od nás byla cedulka se zákazem manipulace s ohněm), vyrazili jsme do Karlovy Studánky, protože jsme se shodli, že v takovém počasí a s oblečením, které nám zbývá, na naučnou stezku podél řeky fakt nepůjdeme.

Karlova Studánka je fakt kouzelné městečko. Vlastně spíš kouzelné lázeňské městečko, moc dalších věcí tam totiž není, je to fakt taková oáza klidu, různých procedur, masáží, rehabilitací a kdo ví čeho ještě. Jelikož jsme tam byli mimo hlavní sezónu a ještě navíc během COVID éry, bylo tam úplně prázdno a tohle kouzelné lázeňské městečko vypadalo taky trochu jako městečko duchů. Co nás potěšilo asi nejvíc bylo free WC, které jsme vždy uvítali s velikou radostí. Krom toho tyhle záchodky byly krásně čisté a vyhřáté, takže za nás palec nahoru. Během roadtripu zjistíte, že tohle je něco, co fakt dokážete ocenit. Samozřejmě jsme ochutnali místní prdlavku a na posilněnou jsme si koupili zákusek v místní cukrárně. Pak ještě lázeňské oplatky jako suvenýr našim a mohli jsme vyrazit na náš největší výšlap celého roadtripu.

Když se nám nepovedlo vylézt na Smrk ani na Lysou Horu, řekli jsme si, že zdoláme aspoň Praděd. Dole jsme zaplatili pěknou pálku, 350,- Kč za povolení vjezdu na Ovčárnu. Odtamtud jsme už museli po svých. Byla to celkem štreka, co si budeme povídat. Fakt hodně foukalo, kolem nás sníh, mlha a my byli oblečení, neoblečení. Přes sebe jsme si oba dali deku, takže vybavení lvl milion. Myslím, že nás lidi museli mít za cvoky, ale naštěstí jsme jich po cestě až tolik nepotkali. Když jsme se konečně vyškrabali nahoru, dali jsme vědět našim, ať si zapnou webkameru z Pradědu, že jim tam budeme mávat. Možná tu budu mít někde i printscreen našeho mávání, kdyžtak vám ho sem dám taky. Takže jsme tam mávali furt dokolečka jak trdloni, protože to bylo pořád “Jee, zrovna došla mamka, zamávejte ještě jednou.” nebo “Esterka vás neviděla ještě!” apod. Když jsme domávali, začali jsme se chystat k sestupu. Dolů to šlo snáz, hlavně bylo fajn, že opadla ta mlha, takže jsme viděli trochu víc před sebe. Nicméně začal tát všechen ten sníh, co před naším výstupem napadl, takže to po cestě začalo pěkně čvachtat.

Dolů jsme došli naprosto spokojení s naším výkonem, člověk má v takových chvílích pocit, že překonal sám sebe. Každopádně jsme byli ale dost utahaní a tak nějak ožehnutí tím neustálým větrem, co proti nám foukal, že jsme začali (tentokrát už naposledy) hledat místo na noc. Podle appky jsme našli plácek u Heřmanovic, šlo o lesní cestu. Dokonce už tam někdo stál, tak jsme to tam zapíchli hned za něj a začali jsme si chystat večeři. Zbylo nám ještě z oběda nějaké grilované masíčko, takže jsme ho jen opekli na pánvi. S plným bříškem a bolavýma nožkama jsme šli spát. Usnuli jsme tak rychle, že jsme si málem ani nestihli popřát dobrou noc. Jenže ráno…

6:15. Jojo, přesně takhle brzy mě probudilo zběsilé troubení auta. Začala jsem šťouchat do Dana, který rozespale vykoukl z okénka. Pán na nás začal z auta křičet, že co tam děláme, jestli jsme si jako nevšimli toho zákazu tam, že tam jezdí každé ráno se dřevem, tak ať se pakujeme. Rychle jsme dali auto do pojízdného stavu a ještě v pyžamu jsme popojeli do vedlejší vesnice. Je fakt, že toho zákazu jsme si nevšimli, opravdu tam byl, nicméně vzhledem k tomu, že jsme místo našli v appce a už tam dokonce někdo stál, nám to přišlo věrohodné a nějak jsme neměli potřebu se víc rozhlížet. Když jsme našli jiné klidné místo, bylo jasné, že spát už asi nebudeme, takže jsme začali všechno uklízet a chystat věci na snídani. Rychle jsme posnídali, vyčistili si zuby a přemýšleli, co s tím přebytečným časem. Přece jen bylo asi 7:00 a my byli ready někam vyrazit.

Vyrazili jsme směrem na Rejvíz, naučnou stezku s rašeliništěm a mechovými jezírky. Jelikož jsme tam dojeli ještě před osmou, nikdo na placeném parkovišti ještě nebyl, a tak jsme měli parkování zadarmo. Výhodou bylo i to, že na samotné stezce nikdo nebyl, tudíž jsme měli pro sebe celý les. Lesem jsme došli ke vstupu na stezku rašeliništěm, která vedla k velkému mechovému jezírku (pak je tam ještě někde malé, samozřejmě). U vstupu opět nikdo nebyl, možná to bude i tím, že bylo mimo sezónu. Každopádně jsme jim tam do krabičky hodili dobrovolný příspěvek a vstoupili jsme na stezku. Měli to tam opravdu hezky udělané, bylo vidět, že se o to starají tzn. vyměňují ztrouchnivělá prkna, odřezávají popadané kusy stromů, aby byl volný průchod apod. Jinak tam totiž všechno nechávají bez zásahu člověka, spadlý strom tam nechají a on se postupně rozloží do rašeliny. Tím, jak je místní půda bohatá na různé živiny, vyskytuje se tam i spoustu rostlin, které je jinde těžké najít. Za sebe opravdu doporučuju si přivstat, protože ten ranní tichý les, kdy mezi stromy zlehka prosvítá sluníčko, to bylo fakt pohlazení po duši. ⛅

Mechové jezírko nebylo až tak mechové, na fotkách bylo mnohem víc zelené. Řekla bych, že takhle vypadá hlavně v létě, když tam hodně svítí sluníčko. Chvíli jsme tam poseděli, užívali si to ticho, a pak jsme se vydali zpátky. Kousek za Rejvízem jsou tzv. Chlapecké skály, které jsme měli taky na našem seznamu. Cesta k nim byla poměrně bahnitá a rozježděná různými stroji svážejícími dřevo, ale takhle po ránu to byla celkem fajn procházka. Skály byly ve finále jen pár šutrů, takže žádný zázrak. Navíc jsme šli dost poslepu, protože nikde po cestě nebyly žádné ukazatele. Prošli jsme si to tam kolem dokola, udělali pár záběrů a fotek a šli jsme opět k autu.

Odtud jsme vyrazili do Velkých Losin, kde jsem sice byla už spoustakrát, ale tehdy tam ještě neměli Nejen párek. Tam jsme si dali každý jeden hotdog, já měla tuším s chimichurri a nakládanou cibulkou, Dan měl..aha, tak prý si to nepamatuje. Nicméně dohromady jsme ještě měli hranolky se slaninkou, čedarem a kouřovou mayo. Bylo to fakt moc dobrý, snědli jsme si to venku na dece, protože tou dobou měli jen okénko samozřejmě. Pokud budete mít cestu kolem, určitě se tam stavte. Myslím, že jsou dokonce jedním z podniků v Hejlíkově Gastromapě. 🌭

Z Losin už jsme měli v plánu jen tři města – Moravskou Třebovou, Svitavy a Litomyšl. Nejvíc mi učarovala Litomyšl, není divu, že je zařazená mezi památkové dědictví UNESCO. Rozhodně bych tam chtěla zajet někdy ještě jednou a projít si víc celé centrum, vzhledem k letícímu času jsme neměli tolik času se tam jen tak potulovat. Svitavy měly moc pěkné náměstí, jen mě trochu mrzí, jak tam s tím nakládají. Na jednu stranu tam mají psané, jak je to památka a kdo ví co, ale na druhou stranu v těch hezkých domečcích mají dorgerie, banky, večerky apod. To mi nějak nešlo do sebe. Navíc bylo celé náměstí poseté auty. V další z historických budov byl zase pavilon nemocnice. A tak. Jakože pěkné to bylo, ale takové náměstí jsme měli i v Kolíně a to není žádná památka. 🤷

Z Litomyšle už jsme zamířili do Starého Hobzí resp. do kempu Letní Den, kde naši bydlí a pracují. Tam jsme se dali dokupy, sprcha byla víc než osvěžující, nechtělo se mi z ní ven. Taky jsme se pořádně najedli, brácha nám zapekl tortilu, takže úplný servis. Stručně jsme povyprávěli zážitky, ukázali fotky a šli jsme spát. Další den jsme se opět pobalili a vyrazili jsme domů do Brna. Pak už následovala jedna plná pračka za druhou, naplnění naší prázdné ledničky a taak, zkrátka návrat do reality. Na mě čekalo v doručené poště asi 25 emailů ze školy, takže fakt paráda. 📧

Abych to nějak shrnula, jsem fakt ráda za to, kolik míst jsme stihli za ten necelý týden navštívit. Tenhle styl dovolené se mi fakt líbil, samozřejmě mám ráda i jen tak se někde vyvalit a celý den se opalovat, ale tohle má zkrátka taky něco do sebe. Člověk má svůj bejvák neustále s sebou, takže to může vlastně kdekoliv zapíchnout a je to. Krom toho myslím, že je to finančně poměrně nenáročné v poměru s počtem míst, která člověk může navštívit. Určitě bych chtěla jet někdy znovu, ideálně třeba Rakousko, Slovinsko, to jsou země, které bych chtěla tímhle stylem projet. Tak uvidíme, snad se ještě někdy zadaří. 🔥

V září se chystáme na dovolenou na Šumavu, tak třeba zase něco napíšu. Tohle bude přesně ten styl dovolené, kdy se chci slunit, válet, přečíst nějakou knížku, jíst dobré jídlo, občas zajít na borůvky, ale jinak nikam nespěchat. 📚

See ya! 👋

P.S. – Dan stříhá to zmíněné video, ale má s tím chudák spoustu trápení. Když už měl první část hotovou (a vypadalo to vážně skvěle!), tak se mu zasekl program a celé video, které se ukládá pouze do toho programu, se mu smazalo. Obdivuju, že se do toho pustil podruhé. Opět u toho po večerech sedí a povím vám, máte se na co těšit. 🎞️