Oproti předchozím článkům, které byly hodně odlečené, plné cestování a fotek, tenhle bude poměrně dost osobní a není pro mě zrovna snadné se takhle otevřít světu. Pokud se teď necítíte na to číst něco osobnějšího rázu, klidně to nechte na jindy, určitě vám nechci kazit náladu. Na druhou stranu vím, že tohle může být pro někoho ten aha moment, kdy zjistí, že v tom není sám, že někdo další řeší podobný problém. ✨
Začnu pěkně popořádku. Kdo mě sledujete už delší dobu, víte, že jsme měli v plánu vyjet tohle léto s manželem do zahraničí. Červenec, srpen jsme měli být v Norsku a od září do prosince v Anglii. Oba jsme se těšili a chystali. Já byla na výběrovém řízení pro Erasmus, začala vyřizovat formality přímo s univerzitou v Lincolnu apod. Dan si začal zjišťovat, jak je to s prací v Anglii, stáhl si Duolingo, aby si oprášil angličtinu aj. Zároveň jsme se chystali dát výpověď z bytu a Dan v práci. Zkrátka velká rozhodnutí. 💥
Norsko padlo celkem brzy. Vzhledem k tomu, že už jsem tam byla (tady), domlouvala jsem se přímo s manažerem hostelu. Ten mi samozřejmě nebyl schopný říct, jestli bude přes léto hostel otevřený a jestli nás do Norska vůbec pustí, takže jsme to nakonec byli nuceni zrušit z naší strany. Žít v nejistotě není moc příjemné, kór když má člověk tříměsíční výpovědní lhůtu. Mezitím jsme místo Norska vymysleli, že budeme červenec, srpen pracovat u našich v kempu v České Kanadě (viz článek). Původní plán byl, že budeme pomáhat s animačním programem pro české děti, protože Holanďany sem letos nepustí. Nakonec to všechno dopadlo úplně jinak, děláme tu všechno možný, ale to je vedlejší. Ještě v půlce června byl tedy plán takový, že budeme přes léto v kempu a na konci srpna odletíme do Anglie. Pak se ale začaly objevovat komplikace. Psali mi z Anglie, že budu muset po příletu na 14 dní do karantény, což se nám vůbec nehodilo do našeho rozvrhu s hledáním bydlení, práce aj. Začalo to všechno vypadat hrozně nejistě, čísla COVIDU v Anglii byla vysoká, prostě se ty naše plány začaly rozpadat. Jenže ta největší komplikace byla teprve na cestě…
16. června. Už asi týden mi bylo ustavičně jaksi blbě, do toho mě začala bolet prsa, menstruace nikde a já začala mít takový to divný tušení. Říkala jsem si, že to určitě není ono a jen tak “ze srandy” jsem si večer doma udělala těhotenský test. Sranda mě přešla, když jsem na něm uviděla dvě čárky. Byla jsem sama doma, Dan byl zrovna v práci. Koukala jsem na ten test a nechtěla jsem tomu věřit, byla jsem zoufalá. Střídavě jsem brečela a koukala do blba. Člověku se začne hlavou honit spousta myšlenek. Bylo mi víc než jasný, že takhle nikam do zahraničí nemůžeme. Jak to vysvětlíme lidem, že nakonec nikam nejedeme? Co na to budou asi říkat, když nemáme ještě ani rok od svatby a já už jsem v tom? Budou si myslet, že jsme hrozně hloupí, když si to neumíme pohlídat. Budou se na mě dívat skrz prsty, budou mnou pohrdat, že neumím ani dostudovat bakaláře. Úplná lavina myšlenek. Později jsem se sama sebe ptala, jaktože se žádná z těch myšlenek netýkala mě, proč jsem se tolik zajímala o názory ostatních, proč to bylo to, co mě napadlo jako první? Takhle by to asi být nemělo.
Řekla jsem si, že z jednoho testu hned nebudu dělat mímo a že Danovi zatím nic neřeknu a ráno si dojedu do Dmka ještě pro nějaký lepší, abych to měla potvrzené. Celou cestu domů busem jsem byla jak na trní, asi jako když koukáte na nějaký napínavý film a čekáte, jak to dopadne. Doma jsem si test hned udělala a měla jsem jasno. Takže my budeme rodiče. Oukej. Zase fůra myšlenek. Co všechno je potřeba zařídit, co teď, vždyť se za týden stěhujeme, se všemi jsme se rozloučili, že se uvidíme za půl roku, Dan končí v práci, co teď, do háje?
Nehorázně se mi ulevilo až když došel večer Dan domů z práce a já mu to mohla říct. Celý večer jsem pracovala na našem společném albu/deníku, kam jsem poctivě lepila účtenky, fotky, letáčky a zaznamenávala celý náš roadtrip. Na poslední stránku jsem nalepila těhotenský test s vysvětlivkami. Od testu vedla bublina, kde stálo: “Čau, tati. Překvapenej, co? Naviděnou v únoru!” Když došel Dan, řekla jsem mu, že jsem dala dokupy roadtrip, jestli si to chce prohlédnout. Tak si to prohlížel, až došel na poslední stránku. Chvilku trvalo, než mu to doteklo. Dan se začal smát, já se zase rozbrečela. Tady fakt musím ocenit Danovu reakci, v tu chvíli jsem na něj totiž všechno vysypala, z čeho mám strach a co se mi honí hlavou. Dan mě začal nejvíc utěšovat, že bude všechno v pořádku, že to nějak zvládneme, ať nepláču. V tu chvíli jakoby mi ze srdce spadl nějaký obří kámen, najednou jsem na to nebyla sama, ale měla jsem oporu v Danovi.
Ten večer jsme nemohli usnout. Furt jsme se bavili o tom, co bude, jak ty naše plány pozměnit, co je potřeba do kdy vyřešit apod. Dan furt opakoval, jak je to šílený, že budeme rodiče. Já mu zase povídala o tom, že je naše mímo velký asi jako beruška apod. Druhý den se Dan vrátil z práce a říkal mi, že už chápe, co jsou to ty ranní nevolnosti, že je mu furt nějak blbě z toho, že fakt bude táta. 🤭
Já jsem poslušně zavolala na gyndu, domluvila jsem se na prohlídce na půlku července, sestřička mi řekla, ať na sebe dávám pozor, koupím si kyselinu listovou a že kdyby něco, ať se hned ozvu. Ještě ten den jsem si pro ni zašla do lékárny, hned po kávičce s kamarádkou (čau, Luci). Nejhorší bylo, že já v tu chvíli nemyslela na nic jiného a hlavně mi bylo jasné, že žádné zahraničí nebude, ale prostě jsem musela vyprávět o tom, jak se tam těšíme, kdy se vrátíme a kdo ví co ještě. Začala jsem tedy brát kyselinu listovou pro dobrý vývoj plodu, nakoupila jsem si spoustu ovoce, abych měla dost vitamínů a začala jsem se na svoji novou roli docela těšit, ač před námi vlastně nebyly žádné plány do budoucna a všechno bylo vlastně hrozně zmatené. Zrušila jsem Erasmus a začala se smiřovat s tím, že holt bakaláře dodělám na mateřské, pár takových znám, ono to nějak půjde. 🎓
V pátek chystání na svatbu Danovy ségry a v sobotu už se jelo od rána do večera. Pořád mi bylo dost špatně, ne že bych zvracela třeba nebo tak, to ne, ale prostě jsem na nic neměla chuť a žaludek jsem měla jak na vodě. Hned u příprav jsem se potkala s kamarádem, který spustil “Tyjo, u všech mých kámošů se furt děje něco novýho, to je fakt hustý!” A já že “No to u nás taky!” a on hned “Fakt? Jste těhotní, ne?” (teď si představte můj mozek pracující rychlostí 100000 otáček za sekundu) a Nikča se zmohla jen na “Ale neee.” Pak jsem mu teda jako vysvětlila, že se chystáme přece do toho zahraničí (ehm, no jasně), abych převedla téma někam jinam. Říkala jsem si, že tohle “kecací” období je fakt vopruz.
Na svatbu resp. konec svatby nemám zrovna moc hezké vzpomínky. Dan se o mě moc hezky staral celý den, to jo, jenže pak mě poslal spát, protože celý ten den mě dost zmohl. Sliboval mi, že brzy přijede za mnou se přitulit a sám tam zůstal ještě celkem dlouho, na ubytko se vrátil v poměrně podnapilém stavu. Zaprvé to strašně nemám ráda, u nás doma se nikdy nepilo a já mám odmalička z opilých lidí poměrně strach. A hlavně zadruhé, věděl, že jsem těhotná a potřebuju teď spíš já jeho péči. Abyste si zas nemysleli, že je Dan nějaký hrozný manžel…Dan je skvělý, vím, že mě má hrozně moc rád a každý prostě někdy šlápneme vedle. Pak jsme si o tom popovídali, já si trochu pobrečela a všechno je zas dobrý. Jen jsem se cítila v tu chvíli hrozně zrazená, že místo toho, aby se ke mně přitulil, jak sliboval, jsem se ho já snažila zvednout z podlahy v koupelně a stavěla mu kýbl k posteli. Uf.
Přišlo mi, že je toho na mě ten týden psychicky už nějak moc, furt jsem jenom brečela, cítila se hrozně, nevěděla, co bude apod. Každopádně v úterý jsem měla narozeniny, to zas trochu prozářilo moje dny. Celý ten poslední červnový týden jsme jenom balili, a tak bylo fajn si zajít na brunch a zajet na konečnou do Řečkovic (yes, mohla jsem si odškrtnout další linku šaliny). Odpoledne jsme opět balili a večer na HouseTalku se s námi zase všichni loučili (a my jim nemohli/nechtěli nic říkat). Spojili to s oslavou mých narozenin, fakt krásný to bylo. Já chtěla zas furt brečet, teda možná spíš proto, že mě Dan nevybíravým způsobem porazil ve hře Munchkin (myslím, že mě jako oslavence mohl nechat vyhrát, ne?). 🎲
Další dny plné balení krabic a v pátek už to celé vypuklo. Nošení všeho dolů po schodech, nakládání věcí do auta, úklid bytu, předání klíčků apod. Zas taková psychicky náročnější chvíle, opouštění prvního společného bytu a vědomí toho, že teď na nějakou dobu vlastně nemáme domov. Naše věci jsme poodnášeli do garáže v Hodoníně a tam na nás teď zase čekají. Myslela jsem si, že už máme to nejhorší za sebou…
V pátek večer jsem si všimla, že mám na kalhotkách krev. Ten pocit nejde popsat. Úplná vnitřní panika, pocity bezmoci. V mojí hlavě to křičelo pořád jenom “Ne, to nemůže být pravda, ne, nee, prosím!” S psychikou opět na dně jsem to šla říct Danovi, nikdo jiný to tou dobou stále ještě nevěděl. Měli jsme v plánu to říct rodičům až někdy v srpnu, aby věděli, proč nakonec nepojedeme do té Anglie. Navíc v té době už by si sami mohli něčeho všimnout. Každopádně jsme se tedy s Danem v tu chvíli shodli, že uvidíme, jak na tom budu ráno, že z toho nebudeme dělat žádnou vědu. Na internetu jsem se navíc dočetla, že krvácení nemusí hned znamenat potrat. Šla jsem s těžkým pocitem na hrudníku spát a doufala jsem, že to všechno přejde a ráno bude líp. Modlila jsem se, aby Bůh tu naši housenku zachránil. Je těžké to popsat. Člověk se s něčím smíří, s tím, co to bude obnášet, je ochotný to podstoupit, a pak se to zase hned začne měnit.
Další ráno jsem šla opět na záchod a bylo to mnohem horší než předchozí večer. Znovu panika a pocity úzkosti. S Danem jsme se tedy oblékli a se záminkou ranní procházky jsme vyrazili do nemocnice. Celou dobu jsem měla pocit, jako bych se já sama akorát vznášela někde nad vlastním tělem, takhle zpátky se mi to celé zdá jako sen. Chvíli nám trvalo, než jsme našli správnou ambulanci, přece jenom byla sobota a všechno to tam fungovalo tak nějak jinak. Když nás konečně vzali do ordinace a já jim popsala svůj problém, sestřička mi pomalu vynadala, že “to jste měli říct hned”. Poslala mě přímo na gynekologické oddělení, kde se mě ujala moc milá paní doktorka. Nejprve mě prohlédla (nebudeme zabíhat do detailů), pak mě vzala na ultrazvuk, kde mi řekla, že vidí nějaký zárodečný váček a že se to tedy společně pokusíme zachárnit. Nejprve si mě tam chtěla nechat na pozorování, ale když jsem jí slíbila, že budu doma odpočívat, napsala mi prášky a po odběrech jsem mohla jít domů. Celou dobu v ordinaci jsem se snažila být statečná, na jednu stranu jsem byla fakt vděčná za roušky, protože jsem mohla trochu maskovat svoje pocity. Jakmile jsem ale vyšla na chodbu, rozplakala jsem se Danovi v náručí. Když jsem se trochu uklidnila a vysmrkala, sdělila jsem mu, co mi řekla paní doktorka. Měla jsem přijít v pondělí tzn. za dva dny znovu na kontrolu s tím, že uvidíme, jak se to vyvíjí.
Jakmile jsme došli domů, Danova mamka si hned všimla, že mám na ruce náplast po odběrech a samozřejmě ji zajímalo, kde jsme to jako byli na té procházce. Tak jsme jí to poněkud nešťastně řekli (ano, představovali jsme si to trochu jinak tohle oznamko) a já se zase rozbrečela. Přišlo mi, že poslední dva týdny nedělám ani nic jiného. Zbytek rodiny se o tom dozvěděl vzápětí, napsala jsem to i našim vzhledem k tomu, že jsme k nim původně měli v neděli přijet, ale museli jsme to posunout až na pondělí po prohlídce. Během víkendu jsem opravdu odpočívala. Většinu času jsem ležela, případně jsme hráli nějaké deskovky, koukali se na film, grilovali. Žádná fyzická a ani psychická zátěž. Šlo o záchranu života, takže to ostatní počká.
Pořád jsem krvácela a to mě dost znervozňovalo. Přála jsem si, aby to přestalo, ale prášky nepomáhaly. V pondělí ráno jsem zas celá napjatá vyrazila i s Danem do nemocnice. Tentokrát jsme šli přímo do gynekologické ambulance, která je ve všední dny otevřená. Místo milé paní doktorky tam ale byl apatický ignorantský pan doktor, který neměl zrovna moc citu. Když jsem tam celá křehká přišla, začal se stručně ptát, proč tam jako jsem. Podíval se na ultrazvuk, řekl, že ať už tam doktorka v sobotu viděla cokoliv, že teď už to tam není a bylo po. Doporučil mi kiretáž a poslal mě na odběry. Tentokrát jsem musela zatínat zuby ještě víc a být ještě víc statečná, protože ten jeho přístup mě naprosto odrovnal. Vedle mi sestřičky řekly, ať si za dvě hoďky zavoláme na výsledky odběrů a tím to pro mě skončilo. Bylo mi jasný, co se dozvím z odběrů, jestliže tam pan doktor nic neviděl. Za ty dvě hodiny mi řekli, že těhotenský hormon v krvi už nemám a ať se domluvím na prohlídce se svojí gynekoložkou.
Netušila jsem, že se dá do dvou týdnů narvat tolik psychicky náročných okamžiků. Když jsme odcházeli z nemocnice, zas se mi chtělo hrozně brečet. Cítila jsem se, jako by mě někdo rozcupoval na kousky. Je trochu paradox, že jsem nejprve brečela, protože jsem těhotná, a o deset dní později proto, že těhotná už nejsem. Nejhorší na tom všem jsou výčitky. Začalo mě napadat něco jako “Tyjo, možná jsem nosila při stěhování příliš těžké krabice, a proto se to stalo.”, přičemž vím, že jsem si dávala pozor, abych nenosila nic těžkého. Pak jsem si zas říkala, že jsem možná nejedla moc zdravě nebo že jsem na té upršené svatbě nastydla. Prostě to člověku šrotuje a musela jsem si spoustakrát připomínat, že tohle je běžné, stává se to a není to moje vina. Dokonce jsem si pak našla, že každé páté těhoteství končí potratem. Ve většině případů žena ani neví, že je těhotná, protože krvácení přičte opožděné menstruaci. 🤷
Můj rozhovor s Bohem pak vypadal asi následovně: “Proč já? Proč ne někdo, kdo žije jen kariérou a děti mít nikdy nechce? Nebo nějaká alkoholička, která by se kvůli své závislosti nedokázala o své dítě postarat? Proč já, která vždycky věděla, že chce mít velkou rodinu? Vždyť bych se o něj starala, udělala bych pro něj všechno. Byla jsem ochotná vzdát se na dalších několik měsíců kávy, kofoly, ciderů a spousty dalších věcí. Zrušila jsem Erasmus, abychom byli v klidu v Čechách a mohli vše nachystat pro jeho příchod. A dokázala bych se vzdát spousty dalších věcí, kdyby to bylo potřeba.” Doteď nevím, co mě tím Bůh chtěl naučit, možná se to na tomhle světě ani nedozvím, ale stále věřím tomu, že Jeho plány jsou lepší než ty moje. Možná jednou pochopím, proč jsem si musela zažít takovou bolest. A možná ne. Nicméně i tak Mu chci dál věřit a spoléhat se na Něj! A věřím, že až přijde ten správný čas, tak to vyjde ✨
Závěrem bych ještě chtěla říct, že to pro mě vůbec nebylo snadné napsat, několikrát jsem si během psaní pobrečela. Pořád je to celkem čerstvé (cca měsíc) a snažím se na to moc nemyslet. Samozřejmě jsem ráda, že můžu v klidu dostudovat, ale na druhou stranu je to pro mě poměrně bolestivé. Přestože jsem vlastně na ultrazvuku viděla jen malou kuličku a o miminko jsme přišli teprve v šestém týdnu těhotenství, i tak je to ztráta. O co horší to musí být, když někdo přijde o miminko ke konci těhotenství nebo třeba krátce po porodu. Všechny ženy, které si něčím podobným prošly, mají můj respekt.
Jako na zavolanou @terezap na Instagramu založila účet Neptejtese, kde sdílí příběhy lidí o tom, jak někdy otázky ostatních na tohle téma mohou být bolestivé, protože oni netuší, čím si člověk prochází. Lepší je otázky typu “Tak kdy už do toho praštíte?” nebo “Vás zajímá jenom kariéra nebo co? To nechcete mít děti?” nepokládat. Jsou lidi, kteří se o miminko třeba i několik let snaží, ale nedaří se nebo jsou lidi, kteří potratili v těhotenství apod. Věcí, co se může stát, je spoustu a některými nepříjemnými otázkami můžeme probudit hojící se rány. Pro mě číst tyhle příběhy bylo jako balzám na duši. Nečte se to snadno a nemám radost z toho, že se to děje, to ne, nicméně nehorázně mě to v tu chvíli povzbudilo, že v tom nejsem sama, že jsou i jiné ženy, které si tím prošly a že si můžeme být navzájem oporou, říct si svůj příběh, pobrečet si spolu a podržet se. 💪
To je asi ten nejvíc hlavní důvod toho, proč to píšu. Téma samovolného potratu ve společnosti zrovna moc nefrčí, a proto někdy člověku může připadat, že je na to sám, že nikdo nezná moji bolest, že ostatní kolem mají životy prozářené sluníčkem a já jsem ten smolař, kterého to potkalo. Kdepak, takových žen je spoustu, chodí kolem nás a snaží se skrýt svoji bolest. Pojďme se otevřít, pojďme odtabuizovat tohle téma, mluvme o tom, jedině tak se rány můžou hojit. Nemáš ve svém okolí nikoho, s kým si o tom můžeš promluvit? Můžeš mi napsat, ráda ti budu oporou! 💕
He heals the brokenhearted and binds up their wounds. Psalm 147:3
TVOŘIVÁ DUŠE 